MÁ CESTA

KDE TO JSEM?

Bylo léto roku 1970. Silnej ročník... Tehdy jsem začal. Tedy, narodil se. Zrozenec znamení Raka v Panně, o to jsem se nejbližších třicet let ale vůbec nestaral. Kolik mě čekalo pláče, smíchu, slepých uliček? Zcela jistě tolik, kolik každého jiného člověka. Já jsem se ale cítil jako jedna z nejhůře vybavených bytostí pro pobyt na planetě Zemi. Citlivý raneček, vždy připravený se přikrčit, vytratit, zmizet ze světa dokonalého okolí. Všichni byli tak chytří a všemu rozuměli! Jen já ne.

BOJÍM SE

Strach. Hlavně někam patřit! Všemi póry jsem vnímal, kdo po čem touží, co potřebuje slyšet, co se ode mě očekává. Plnil jsem tato očekávání. Snadné. Jen byla potíž, když bylo kolem víc lidí a víc různých očekávání. Rodina mě v mé ustrašenosti a přecitlivělosti milovala, měl jsem štěstí na přátele, bylo jich v mém okolí vždycky dost a byli věrní.

Strach. Dokonce i milovníka jazyků ze mě udělal. Bál jsem se třídní učitelky v druhé třídě základní školy tak, že jsem se přihlásil na jazykovku, abych mohl přestoupit. Nikdy jsem nelitoval, potkal jsem tam přátele na celý život. Ale všechny okolnosti šťastného dětství plného sportu, kamarádů, milující rodiny jsem stále držel ve stínu strachu a nejistoty. Jsem dobrým synem, kamarádem, žákem, sportovcem? Ne, dobrým není dobrá otázka. Jsem alespoň dostatečným? Ještě lépe: mohu si vůbec dovolit být...? 

NEVÍM

Naprosto nepoužitelný - písecké gymnázium. Maturita velmi dobře. Nepřipravený - vysoká škola. Prý těžká. Vyčerpával jsem všechny zdroje oficiální i neoficiální tolerance pánů doktorů, docentů a profesorů k mé zvláštní ozvěnou znějící studentské hlavě. Za tuto trpělivost jim patří dík. A také některým z nich za odvahu říct, že moderní věda neví, jak některé věci v přírodě fungují! Cože? Nejsem jediný, KDO NEVÍ? Psal se rok 1989 a jako student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy jsem si hrdě zakoupil v antikvariátu blízko pražského Karlova náměstí svou první Bibli. Ne hlava, ale duše byla vyprahlá!
V roce 1994 jsem učitelské studium zakončil a věděl, že s paní Fyzikou k sobě máme daleko. Jednomu panu docentovi jsem dokonce musel slíbit, že fyziku nebudu vyučovat. 

VÍM? MĚL BYCH

Student. Učitel informatiky. Programátor. Konzultant IT. Manžel. Otec. A někde tady jsem vstoupil do puberty. Konečně! Samozřejmě z pohledu společnosti už jsem byl na vrcholu sil, společenská důležitost měla stoupat se zkušenostmi. Ale POKORA získaná v dětství se mnou zůstala. Díky Bohu a všem jiným označením téže síly za to!
První manželství, děti, pak přesídlení z jižních Čech na jižní Moravu. Zásadní zlom v životě ve všech pohledech. Přesídlení přineslo mnohá setkání, která zásadně měnila životy, některá byla naživo, jiná v knihách: Alenka Urbánková, Dušan Tomek, Míla a Eduard Tomášovi, Babájí, Paul Brunton, Šrí Ramana Maharsi, Dalajláma, Fráňa Drtikol, Prorok, Ježíš Kristus, Jogánanda, Svámí Prabhupáda, ... Výčet není úplný, setkávání pokračují. Všechny možné náboženské směry a různé duchovní cesty, nakonec soustředění zájmu na největší duchovní školu s nejosvícenějším učitelem na světě - vlastní život a vlastní intuice. To vše propojené oním jedním společným - tolerancí, láskou, úctou... 
Prvnímu manželství přesídlení na Moravu přineslo zkoušku v podobě rychlé a naprosté TRANSFORMACE MÉ OSOBY. Téměř 33 let trvalo, než jsem poprvé začal projevovat svá zásadní přání, své dojmy a pocity bez nádechu strachu z nepatřičnosti či nevhodnosti, přitom se proměna odehrála v řádech několika měsíců. Vedle mé tehdejší ženy stál během tak krátké doby jiný, jí neznámý člověk. Poučka praví: duchovní rozměr života musí partnery spojovat, bez toho NELZE! Zkoušel jsem, ale nepodařilo se mi toto tvrzení vyvrátit, následné pokusy sehrávat se ženou alespoň pro tři děti rodiče v jedné domácnosti se také neosvědčily. Po dlouhých rozpravách s dvěma šestiletými a jedním čtyřletým skřítkem jsem se odstěhoval do blízkého podnájmu. Zůstali jsme s dětmi naštěstí v těsném kontaktu, který trvá dodnes. Za jejich trpělivost a věkem nepodložené pochopení jim patří velké poděkování, Jeňo, Haničko, Ondro. A velký dík patří velké učitelce, která stála u celé oné transformace a se kterou jsme si vzájemně přinášeli potřebné zkoušky - první ženě Bohdaně. Bolestná, ale nezbytná škola. DÍKY.

TUŠÍM. ZKOUŠÍM

Cesta možná mířila kamsi do blízkosti poustevnických jeskyní, ale místo tam jsem putoval do náruče své druhé ženy. Ženuška Věruška, další velká učitelka - milující, inspirující, podporující, dodávající odvahy, uzemňující, testující životaschopnost řádů a systémů. Do života vstoupil Tomík, přišlo podtrojické království 3VĚŽIČKY - rodinný dům v romantickém zákoutí městečka Rosice. Narodila se Anička. Energie okolí s malebným kopečkem a dominantou kraje - kaplí Nejsvětější Trojice - je silná, očistná, plná inspirace, transformační. Tušil jsem blízkost naplnění svého poslání... Ale co přesně to je?
Práce v IT oboru zůstává stále hlavním obživným proudem a dotuje ostatní činnosti, které bych chtěl považovat za smysluplnější a klíčové. Začal jsem tvořit programová pásma pro děti z mateřských škol. Souběžně s tím se rozrůstala sbírka loutek našeho RODINNÉHO DIVADLA 3VĚŽIČKY. Autorské pohádky a příběhy pro děti. Rozvíjelo se CVIČENÍ PRO PŘEDŠKOLNÍ DĚTI. Mírně sílil zájem o MASÁŽE. Narodili se TROJIČTÍ SKŘÍTCI - postavy vytvořené na míru pro divadlo v přírodě - Stromoušek, Větroušek, Voděnka a Ohniváček. Spolupracoval jsem s LESNÍ ŠKOLKOU ZA HUMNY v Ivančicích a necelý jeden školní rok v ní působil jako asistent a pedagog. Kamkoliv jsem napřímil pozornost a soustředění, alespoň trochu se věci dávaly do pohybu. ALE CO Z TOHO JE TO PRAVÉ?

NETUŠÍM. ČEKÁM ZNAMENÍ

Jaro 2015. Zhoršil se mi zrak. Únava z počítačové práce, nesoustředěnost. Copak? Nemám už to dělat? Ale CO MÁM DĚLAT? Žádná cesta se nezavírá, nevidím žádná vodítka, nápovědy! Co vidím, jsou finanční závazky. 
Dostal jsem od ženy narozeninový dárek - pobyt HLEDÁNÍ VIZE. Jel jsem. Zažil. DOSTAL SPOUSTY DARŮ. Dar vědomí vlastní cesty, dar blízkosti a síly kruhu, dar VIZE. Přišla uprostřed samoty v lese jako dokumentární film z mého budoucího života... Se slzami v očích jsem sledoval vše, co mi bylo dáno. A po mnoha desetiletích psaní, veršování, rýmování, textování jsem konečně PŘIJAL SVÉ POSLÁNÍ: na ceduli nad mou hlavou v mém vizionářském filmu stálo napsáno:

JSEM ... ???

VÍM! NAŠEL JSEM SVÉ POSLÁNÍ!

Potkávám. Dívám se do očí.
Příběh mám, než hlavu otočím.
Slýchávám. Obrazů galerie.
Příběh mám, jak se jiným žije.
Naladím. Jemné a jemnější rysy.
Snad sním, co je, co bylo kdysi.
Dar vcítění. Jak se s ním žije?
Kouzlo, co z obrazů do slov se vpije.
Dar slova. S velkou pokorou jej brát.
S úctou nechávat struny jemné hrát.

Trvalo dlouho, než jsem pochopil, dlouhá desetiletí:
SLOVO MÁ OBROVSKOU MOC.

SMÍM. Dostal jsem svolení užívat sílu slova pro radost a dobro všech – rozesmát, rozplakat, pohladit, léčit. Smím plout po povrchu, smím se ponořit hlouběji, smím se dotknout samotné duše. Smím být prostředníkem, přitom nerozhoduji a neřídím, kam až zamířím. Básničky i básně, písničky, příběhy, pohádky, povídání. Pro tento svět vystupuji v roli autora, ale slova přichází z mnohem větších hloubek, nebo, chcete-li, mnohem vyšších míst.
Jsem prostředníkem, zprostředkovatelem.
MOHU. Dostal jsem dar, abych skrze něj mohl naplnit své poslání.
CHCI. Toužím jej naplnit. I skrze toto místo se tak děje.

VKLAD DO POHLAZENÍ SLOVEM

Kéž skrze slova přichází uvědomění, pak nemohou nikdy ranit.
Kéž jsou slova přesným odrazem poselství přijatého z vyšších míst v podobě hlasu Inspirace.
Kéž se podaří udržet odstup a nepřipoutanost zapisovatele-zprostředkovatele.
Kéž se skrze každé předané poselství proměňuje svět v lepší a šťastnější.